Voyeur

Proslulý italský režisér Tinto Brass, s jehož dílky nás přičinlivě seznamují distributoři videokazet a filmů a také televize, se ve svém novém snímku Voyeur poněkud překvapivě inspiroval prózou Alberta Moravii z roku 1985, vycházející teď
v češtině pod názvem Voyeur aneb Muž, který se dívá (nakl. JAN, 1994). Tradiční
moraviovský příběh o rodinných vazbách, poznamenaných "nedovoleným "
sexuálním pudem, se ovšem v Brassově podání mění v neméně tradiční formu
erotického, lehce pornografického filmu, kde jde především o ženskou nahotu a
o různé formy sexuálního spojení. Mladý profesor literatury Dodo stále touží po
své smyslné manželce Silvii, která ho z neznámých důvodů opustila. Setkává se
s několika ženami a prožívá s nimi různé epizody, ale ve vzpomínkách se mu stále
vrací jen ta jediná, Později zjistí, že je mu nevěrná s jeho stále ještě vitálním otcem, který ji ovládá svou výkonností. Když mu však manželka řekne, že celou
záležitost ukončila, ochotně jí uvěří a přistoupí na to, žít znovu v jednom bytě se
Silvií i s otcem... - Režisér tentokrát opouští své oblíbené prostředí bordelu, svou
posedlost přebujelými ženskými tvary, a minimalizuje i sexuální perverze. Snaží
se filmu vtisknout i hlubší rozměr různými úvahami, jichž si však patrně divák
nepovšimne. Film s líbivými obrazy, v nichž opět dominují režisérova nezbytná
zrcadla, a podmalovaný všudypřítomnou sladkou hudbou Rize Ortolaniho,
připomíná televizní erotické magazíny. Po pravdě však musíme konstatovat, že
v našich kinech se hraje jeho "měkká " verze.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 1994/6/43