Za sklem

Nejkontroverznější film Augustí Villarongy byl inspirován zrůdnými skutky barona de Raiseho a vyzývavě slučuje motivy sadismu, dětských vražd, pedofilie a homosexuality s fašistickým námětem. Brilantní studie na pomezí hororu a mysteriózního thrilleru o libidu, smrti a temných stránkách člověka.
Agustí Villaronga nakročil do celovečerní tvorby rázným způsobem a nesmazatelně se zapsal do filmových dějin. Debutantské Za sklem je bezpochyby režisérův nejkontroverznější snímek a lze jej bez okolků zařadit mezi nejvíce zneklidňující umělecká díla posledních třech dekád, např. vedle rané tvorby Michaela Hanekeho, Gaspara Noého či Larse von Triera. Villaronga, inspirován skutky nechvalně známého barona de Raiseho, provokativně sloučil motivy homosexuality, dětských vražd, pedofilie a sadismu s nacistickou tematikou. Dědictví války, traumatizované mládí a (homo)sexualita se dále stanou určujícími elementy Villarongovy budoucí kariéry. Film Za sklem vzbudil ve své době patřičný rozruch a i dnes, přes mnohem otevřeněji uzpůsobené filmy šokující povahy typu Srbský film (Srpski film, 2010), mu nic neubylo na síle a dokáže vzbudit patřičné polemické reakce.
Villaronga stvořil hrůznou, nicméně v mnoha ohledech mnohovrstevnatou studii o zlu a jeho přenášení, o lidské identitě a Thanatovi (smrti) versus libidu (pohlavní touze) - nerozdělitelném duálním aspektu destruktivní síly, který je přirozeně zakořeněn v lidské psychice. Za sklem má proto ve své podstatě blízko k hororu, tedy žánru, v němž jsou násilí a sexualita nerozlučným párem. Až na jedinou výjimku snímek nespěje k vyvolání úleku, zlo není součástí nadpřirozené sféry a nemá tendenci se omezovat na pouhé explicitní násilí. V Za sklem si hitchcockovský thriller (napětí - tajemství, voyeurismus, hra perspektivy) podává ruku s nepokojnými fantaziemi Davida Lynche (bizarní stylizace, rétorika snu, fetišismus). Film je pečlivě stylizován do odměřeného šedomodrého spektra, aby se nakonec proměnil v surrealistickou noční můru, jíž vládne žár spáleniště, ostnaté dráty a bílý sníh a symbolické memento Občana Kanea (Citizen Kane, 1941). Tíživé atmosféře vedle výpravy nepřidává střízlivý střih, věcné pohyby kamery a typické zatmívačky, plynule prolínající fyzické detaily klaustrofobické povahy. Navarreteova minimalistická hudba pomocí táhlých syntetizátorových ploch přisvědčuje mysli postižené šílenstvím. „Hrůza jako hřích může být fascinující," říká postava Klause, nacistická zrůda. Za sklem to platí dvojnásob.

Jiří Blažek, LFŠ 2014

oficiální text distributora,