Tranzit

Německý filmař Christian Petzold prozkoumává fantomy evropské migrace a identity. Jeho neobvykle pojatý snímek s řadou melodramatických i politických motivů zasazuje příběh z doby nacistické okupace Francie do současných reálií. Film soutěžící letos na Berlinale si vysloužil přezdívku „kafkovská Casablanca“.

Režisér a scenárista Christian Petzold patří mezi nejzásadnější osobnosti současného německého kina. Dříve byl spojovaný s civilní kinematografií tzv. Berlínské školy, jejíž retrospektivu přinesla LFŠ před třemi lety. Jako jiné autory z tohoto okruhu, i jeho zajímají dopady politiky na současný život a také fantomatická povaha kinematografie.

Petzold rád pracuje s ozvěnami žánrů a uzlovými body různých děl z filmové historie. Ve snímku Jerichow (2008) vyšel z milostného trojúhelníku noiru Pošťák zvoní vždycky dvakrát (The Postman Always Rings Twice, 1946 i 1981) a přenesl ho do německé současnosti. Ve Fénixovi (Phoenix, 2014) pracoval s hitchcockovským motivem „dvojí ženy“, který posunul do roku 1945. V novém filmu tento přístup variuje a příběh z románu Anny Seghersové o lidech, kteří utíkají před blížící se nacistickou okupací z Paříže, aby se pokusili odplout za svobodou z přístavu na (vichistickém) jihu země, umístil do současných kulis.

Hlavní hrdina Georg (v podání nové německé hvězdy Franze Rogowského) postupně přijímá identitu mrtvého muže, jehož dopisy a rukopisy chtěl původně odevzdat. Ta mu sice umožňuje dostat víza a odplout jednou z posledních lodí z Marseille, spolu s ní však na sebe bere i některé tíživé důsledky. V Marseille totiž nachází „svou“ ženu, kterou zná jen z dopisu (Paula Beerová, objev Ozonova Frantze, 2016). Přijme s novým jménem i nový vztah a novou budoucnost? Petzoldův film překonává současné realistické příběhy o migraci a migrantech a stává se žánrově neobvyklou meditací o identitě. Zdá se, že ta je přenosná a nezávislá na čase, místě, jméně nebo lidském obličeji, ale ne na vybudovaných vztazích. Snímek, jehož děj se může jevit melodramaticky překombinovaný, spojuje mnohé motivy na toto téma.

Tranzit slavil premiéru na letošním Berlinale a byl nadšeně přijatý domácí kritikou. Zahraniční recenze se často opíraly o paralely s klasickým snímkem Michaela Curtize Casablanca (1942) a s kafkovskými motivy.

Pavel Sladký - Letní filmová škola 2018