Ta, která odešla

Filipínský režisér, scenárista, kameraman a střihač Lav Diaz (*1958) patří ke klíčovým představitelům tzv. slow cinema. Jeho formálně radikální filmy – např. v Benátkách oceněná, téměř osmihodinová Melancholia (2008) či vítězný snímek festivalu v Locarnu Počátky minulosti (Mula sa kung ano ang noon, 2014) – vynikají hypnotickým stylem, který je bližší filipínské mentalitě nepodléhající západnímu vnímání času. Jeho díla charakterizuje velkoryse pozvolné tempo, dlouhé, brilantně komponované záběry a absence hudby. Tyto prvky najdeme i v nejnovějším snímku Ta, která odešla, jenž si odnesl nejvyšší cenu z loňského festivalu v Benátkách.

V epicentru skvostně nasnímaného černobílého filmu stojí Horácia – žena, která v roce 1997, poté, co strávila třicet let ve vězení, vstupuje do krajně odcizeného světa. Její manžel zemřel, a ačkoli se znovu spojila s dcerou, nemůže najít svého syna. Brzy však rozpozná, co se nezměnilo – moc a výsady elit. Ironií zůstává, že Horáciin bývalý aristokratický milenec Rodrigo, který zosnoval její uvěznění, je nyní sám lapen ve své zlaté kleci. Stejně jako jeho bohatí přátelé, i on přestal vycházet z domu kvůli eskalaci únosů zaměřených na movité. Horácia se rozhodne této hysterie využít a připravit pomstu.

Filmový solitér Lav Diaz znovu rozvíjí téma filipínských dějin s vyčerpávající klinickou přesností a odhaluje temné proudy, které dodnes formují jeho zemi. Snímek Ta, která odešla je pronikavou studií o propasti mezi chudými a bohatými, mezi minulostí a přítomností. Diaz v těch nejmenších gestech zachycuje zakotvenou historii institucionálních privilegií, spoluviny a arogance, které přispěly k propastným rozdílům v dnešní filipínské společnosti. Filmařská virtuozita, nonšalantní skloubení melodramatu a filmu noir i pečlivě artikulovaný „tichý vztek“ dělají z Diazovy novinky jeden z jeho nejlepších a nejempatičtějších titulů.

Aleš Stuchlý
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017

oficiální text distributora,