Sedm zabitých

(31. března 1992)
Pavel Kohout je dnes naší veřejnosti znám jako mladý budovatelský básník, poté dramatik a prozaik (v letech své vynucené emigrace v zahraničí skutečně velmi úspěšný). Méně už se ví, že se též věnoval scenáristické práci a filmové režii. Debutoval v roce 1965 filmem Svatba s podmínkou podle vlastního stejnojmenného dramatu a v témže roce natočil svůj druhý celovečerní hraný film Sedrn zabitých.
Sedm zabitých znamená počet „zabitých" večerů, které ve filmovém příběhu prožije mladá zdravotní sestra Jenka, hledajíc lásku i trochu dobrodružství. První den čeká svého chlapce Fildu na kratičkou dovolenou z vojny, ale poté, co se jej nedočká, stráví večer a noc s jeho kamarádem Mílou. Další večery prožije v náhodné společnosti nebo sama - výjimkou je večer v bytě mladého lékaře a jeho pokračování na chatě. Sedmý den se rozjíždí za Fildou, ale stačí si s ním říct jen pár slov. Vrací se autostopem zpět do Prahy, dva opilí muži ve voze ji však zavezou do lesa...
Banální příběh, v němž se nic neděje, v němž o nic nejde? Možná ano, možná také ne. Leccos by mohlo napovědět tehdejší kritické srovnání tohoto snímku s Bočanovým filmem Nikdo se nebude smát a především s Formanovými Láskami jedné plavovlásky. Konflikty i témata jsou skryty pod povrchem všednosti a každodennosti. Jenka žije v iluzi o lidech, z níž je vždy vytrhávána tvrdou realitou. Lže a přitom je opravdová, tváří se cynicky a přitom je nadmíru citlivá, hraje hru, v níž chce osvědčit především sama sebe. Hry však bývají nebezpečné, někdy hraničí i se smrtí. A smrt kolem Jenky krouží mnohem těsněji, než je schopna vnímat či připustit.
Film scenáristky Jeleny Mašínové a spoluscenáristy a režiséra Pavla Kohouta vyniká umnou stavbou, jemným humorem, v němž nalezneme ironii i aforismus, výbornými dialogy i hlubšími podtexty, v nichž se zračí neodvratnost lidského osudu, neodvratnost spění ke smrti. Možná, že pro mnohé diváky by se tento zapomenutý film mohl stát skutečným překvapením.
sdk Cinema 1992/3/54

Autor/Zdroj: sdj/Cinema