Pop v Reykjavíku

Je až překvapivé, kolik vzniklo dokumentárních filmů, jejichž režiséři usilují o zachycení esence islandské hudební scény. Pokud Fridrik Thór Fridriksson v Rocku v Reykjavíku (1982) zachytil první záchvěvy moderní hudby v islandském prostředí, pak Ari Alexander Ergiss Magnusson naopak mapuje její rozvoj na počátku jedenadvacátého století, kdy už několik islandských hudebních umělců dosáhlo světového věhlasu.
Mezi těmito dvěma mezními body se nachází dokument Pop v Reykjavíku, jehož režisérovi Augustu Jakobssonovi se možná záměrně, možná nezáměrně podařilo zachytit nástup některých hudebních uskupení, která dnes v mezinárodním měřítku v podstatě ztělesňují celou islandskou hudbu. Pop v názvu představuje především hudební žánr a v podstatě i životní styl, který se vyznačoval právě tendencí oslovovat co nejširší publikum a na vlnách líbivé hudby unášet posluchače do světa, který ještě neznají.
Ne náhodou se v tomto dokumentu objevuje i skupina Sigur Rós. Tehdy na Islandu už známé uskupení mělo za sebou teprve první studiovou desku a za hranicemi jej skoro nikdo neznal. Dříve než Sigur Rós dospěli k samostatnému filmovému projektu Heima, který máte v rámci přehlídky islandské kinematografie na LFŠ možnost také vidět, stali se jednou z nejpopulárnějších kapel alternativní hudební scény. Mix moderních hudebních trendů a tradičních islandských melodií, které mají původ snad až v poezii dvorských básníků, skaldů, spolu s neobvyklým zpěvem v enigmatické islandštině vytváří aranžmá, vyvolávající v podvědomí posluchačů často pocity z prastarých časů, co nejsou tak dávné.
Vedle hudební prezentace islandských kapel, mezi nimiž jmenujme např. kapelu Dagura Káriho Slowblow, v té době již proslulé Gus Gus či v Japonsku velmi populární rapery Quarashi, tvoří Jakobssonův dokument především rozhovory s představiteli daných uskupení, kteří se ve svých výpovědích zamýšlejí nad povahou islandské hudební scény a charakteristikami, které její vývoj ovlivňují.

Petr Pláteník, 36.LFŠ 2010