Ohnivé vozy

Jedním z prvních titulů z tzv. heritage films se v roce 1981 stalo sportovní drama režiséra Hugha Hudsona, které se inspirovalo skutečnými událostmi spojenými s účastí dvou britských atletů na olympiádě v Paříži v roce 1924. Protagonisty vyprávění jsou Eric Liddell, zbožný skotský křesťan, přesvědčený, že jeho schopnosti jsou darem od Boha, a Harold Abrahams, který se pokouší dokázat předpojatému světu, že Židé nejsou podřadnou rasou. Oba povahově odlišní běžci jsou tak k soupeření vedeni vznešenými pohnutkami. Na cestě k vítězství sledují nadosobní cíle, jimž jsou schopni obětovat své soukromé životy, aniž by se však stali jejich otroky. Podobně jako v řadě jiných sportovních filmů se i tady ukazuje, že cesta je pro oba protagonisty důležitější než cíl. Klíčovým prvkem souboje dvou sprinterů vzešlých z univerzitního prostředí Cambridge je také věrnost pravidlům fair play.

Působivost snímku, který se stal jedním z nejoceňovanějších britských titulů počátku 80. let a překvapivým oscarovým vítězem, se neodvíjí jen od atraktivního tématu, ale i od režisérského stylu Hugha Hudsona. Tehdy pětačtyřicetiletý debutant měl do té doby za sebou jen řadu ceněných reklam a dokumentů. K jeho dynamickému, autenticky působícímu a současně silně estetizovanému ztvárnění historické látky přispěl i oscarový skladatel Vangelis, který místo „dobově“ působícího soundtracku pracoval s elektronickou hudbou (přičemž titulní skladba se stala klasikou).

Zajímavostí jsou z dnešního pohledu někteří představitelé vedlejších rolí. Herecký veterán John Gielgud a režisér Lindsay Anderson si zahráli univerzitní činovníky. V menší roli se ve filmu objevil hudební skladatel Patrick Doyle a vůbec poprvé se na plátně mihli Kenneth Branagh a Stephen Fry. Snímek, jenž si titul vypůjčil z biblické básně Williama Blakea, se nedlouho před londýnskou olympiádou v roce 2012 dočkal i divadelní adaptace.

Alena Prokopová
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017

oficiální text distributora,