Mnoho povyku pro nic

Britský herec a režisér Kenneth Branagh je považován za nadějného nástupce sira Laurence Oliviera. Potvrzuje se to i umělcovým příklonem k dílu W. Shakespeara. Po úspěšné adaptaci Jindřicha V. (1989) natočil Branagh v roce 1993 svou verzi klasikovy známé komedie Mnoho povyku pro nic. V rozmarné hře o zlomyslném očernění jedné panny a o tom, jak se intrika nakonec nepodařila, lze snadno najít motivy z jiných Shakespearových děl (zejména ze Zkrocení zlé ženy a Romea a Julie). Samotná zápletka ovšem ustupuje více akcentovanému motivu milostného vztahu dvou mladých lidí, Benedetta a Beatrice, kteří se navenek stále haštěří a škorpí. Divácky vděčný je i motiv komických měšťanů.
Kenneth Branagh se ve svém zpracování inspiroval slavnými filmovými adaptacemi Franca Zefirelliho. Natočil barvitou podívanou, v níž se pňliš neohlíží na historické začlenění látky (projevuje se to zejména v kostýmech) a v níž zdůrazňuje slunečnou letní pohodu, rozmarnosti osudu a moc lásky. Ačkoliv autor situoval děj do sicilské Messiny, jeho novodobý adaptátor realizoval snímek v prostředí toskánské Villy Vingmaggio. Architektura domu i zahrady a italské slunce dodávají příběhu podstatnou část atmosféry.
Kino ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Britský herec a režisér Kenneth Branagh je považován za nadějného nástupce sira Laurence Oliviera. Potvrzuje se to i umělcovým příklonem k d1u W. Shakespeara. Po úspěšné adaptaci Jindřicha V. (1989) natočil Branagh svou verzi klasikovy známé komedie Mnoho povyku pro nic. V rozmarné hře o zlomyslném očernění jedné panny a o tom, jak se intrika nakonec nepodařila, lze snadno najít motivy z jiných Shakespearových děl (zejména ze Zkrocení zlé ženy a Romea a Julie). Samotná zápletka ovšem ustupuje více akcentovanému motivu milostného vztahu dvou mladých lidí, Benedetta a Beatrice, kteří se navenek stále hašteří a škorpí. Divácky vděčný je i motiv komických měšťanů. Kenneth Branagh se ve svém zpracování inspiroval slavnými filmovými adaptacemi Franco Zefirelliho. Natočil barvitou podívanou, v níž se příliš neohlíží na historické začlenění látky (projevuje se to zejména v kostýmech) a v níž zdůrazňuje slunečnou letní pohodu, rozmarnosti osudu a moc lásky. Ačkoliv autor situoval děj do sicilské Messiny, jeho novodobý adaptátor realizoval snímek v prostředí toskánské Villy Vingmaggio. Architektura domu i zahrady a italské slunce dodávají příběhu podstatnou část atmosféry. No úspěchu se podílí také dobré herecké obsazení v čele s režisérem a Emmou Thompsonovou.
Branagh přenesl děj z vyprahlé Sicílie do Toskánska, do kraje vonícího olivami a vínem, da kraje, jehož slunce je pokušitelem, vstupujícím do lidských těl i myslí. Právě zde nabývají Shakespearovy verše své přirozené a životné podoby - jiskří, plné nevázanosti, zemité tělesnosti a rozmarné frivolnosti. A jaké jsou ony, je i celý film. Tíhu dialogu, nosného na divadle, ale nevděčného ve filmu, vyvažuje Branagh neuvěřitelnou dynamikou obrazu, jež dodává snímku lehkost, půvab a neobyčejnou živost. (...) Chtěl-li režisér dokázat, že jít dnes do kina na Shakespeara nemusí být vůbec nuda, povedlo se mu to velmi přesvědčivě. (I. Hejlíčková, Cinema 2/96)

Autor/Zdroj: /Kino MAT