Lichožrouti

Důvtipná a hravá moderní pohádka Lichožrouti (2008) o maličkých pletených příšerkách, které tajně žijí s lidmi v jejich domácnostech a z každého páru ponožek jim kradou vždy jen tu lichou, získala v roce 2011 cenu Magnesia Litera jako Kniha desetiletí pro děti a mládež. Bestseller básníka, textaře a spisovatele Pavla Šruta a ilustrátorky Galiny Miklínové, který doplnily knížky Lichožrouti se vracejí (2010) a Lichožrouti navždy (2013), se stal loni předlohou pro stejnojmenný rodinný animovaný film.

Režie pohádkové gangsterky nazvané také Lichožrouti se ujala sama výtvarnice Galina Miklínová, která se kromě ilustrování knih věnuje i tvorbě krátkých animovaných snímků. V celovečerním debutu vypráví o dobrodružstvích malého lichožrouta Hihlíka, který se po smrti svého dědečka vydá za svým mafiánským strýčkem hledat novou rodinu a zaplete se přitom do války mezi dvěma gangy požíračů ponožek.

Vlastní realizace filmu o tajemných potvůrkách, jež jsou jakýmisi vzdálenými příbuznými „pidilidí“ z knih anglické spisovatelky Mary Nortonové i „strašidla, které žere kapesníky“, jež si vymyslel německý básník Christian Morgenstern, trvala více než tři a půl roku. Filmová verze se na rozdíl od té literární zaměřuje mnohem víc na děti, i dospělého diváka však může potěšit originálně vymyšleným paralelním světem a jeho poetickým zobrazením. Především stylizovaná podoba pražských ulic, mostů či náplavky v okolí Tančícího domu je velmi imaginativní.

Obrazová složka filmu vznikla ve virtuálním prostředí počítače, vymodelované objekty se však ručně pokreslovaly. Ve srovnání se svými knižními předobrazy se trojrozměrné figurky filmových lichožroutů dočkaly zásadní proměny. V knihách jsou zpodobněny černobíle a barvami září jen ponožky, jimiž se živí. Ve filmu i tyto čiperné bytůstky ožily barvami.

V českých kinech loni Lichožrouty vidělo přes 300 tisíc diváků, čímž se stali jedenáctým nejnavštěvovanějším snímkem roku 2016.

Tomáš Seidl
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017

oficiální text distributora,