Léolo

Jak naznačuje už podobnost mezi výslovností kanadského frankofonního režiséra Lauzona a jménem hlavní postavy jeho filmu Léola Lozeaua, jde o snímek s autobiografickými prvky. V žádném případě však nelze očekávat realistické či nostalgické oživování dětských vzpomínek. Tématem filmu je život a především bizarní sny malého kluka na prahu dospívání. Kanadský chlapec z Montrealu Léolo Lozeau cítí, že nepatří do rodiny, kde vládne přízemní tatínek. Vysnil si proto jiného otce a sám touží zbavit se své identity. Trvá na italské podobě svého jména: Léolo Lauzonne. Žije téměř výhradně ve vlastních představách, jimž podrobuje také vzpomínky na rané dětství i současnou realitu. Lidé z nejbližšího chlapcova okolí se tak stávají postavami v příbězích, jež jsou přinejmenším z poloviny smyšlené
Rámec nespoutané fantazie dovoluje autorovi naprosto volně pracovat s časovými a významovými rovinami, přičemž rozdíl mezi realitou a fikcí je jen těžko postižitelný. Díky stejnému poetickému klíči spojuje Lauzon ve zvukové stopě nejrůznější hudební styly: místo původní hudby použil skladby kultovního písničkáře Toma Waitse, Rolling Stones, francouzského šansoniéra Gilberta Bécauda, ale i tibetské liturgické zpěvy a díla etiopských
hudebníků. Dalším významným poetickým prvkem je užití vypravěče. Vzdálenou inspiraci poetikou Federica Felliniho naznačují ženské postavy (záměrně idealizovaná Italka Bianca, Léolova matka jako chlapcovo útočiště, tlustá prostitutka Regina) a nadřazenost fantazie nad skutečností. Na rozdíl od Felliniho však Lauzon pracuje s vysloveně naturalistickými motivy, hraničícími místy až s perverzností.
Kino ART

Autor/Zdroj: /