Chladný jako led

Za nejhorší období moderní kultury dle obecného názoru platí osmdesátá léta dvacátého století, což ale není pravda. Veškeré zlo osmdesátek – od kohoutího machismu přes pestrobarevné oblečení absurdního střihu po nevkusně křiklavé účesy – kulminovalo na začátku devadesátých let. Pomyslným hromosvodem doby byl právě americký film, který se svého času objevil v české VHS distribuci pod jalově doslovným názvem Chladný jako led. Jedná se o první a poslední snímek, v němž hlavní úlohu ztvárnil první masově úspěšný bílý rapper Vanilla Ice. Vyprávění koncipované jako retardovaná a křiklavě pestrobarevná variace na Rebela bez příčiny (1955) stojí celé na tom, jaký je bílý švihák s černými rýmy neodolatelný balič. Když tedy se svou partou poskoků dofrčí na své našláplé mašině do ospalého maloměsta, netrvá dlouho, než jeho šarmu podlehne místní krasavice a než jeho beaty rozpohybují buranskou tancovačku. Bezelstně přímočarý snímek plyne v rytmu mistrových (tehdy) nových skladeb a každá nová sekvence je záminkou, aby árijský idol nastoupil v jiném funky ohozu. Vedle bránici lámajících frajerských hlášek a drsňáckých póz, velkohubě adorovaného nevkusu a všudypřítomné afektovanosti má zásadní vliv na famózní vyznění filmu jeho styl, který je dílem Davida Kellogga. Režisér videoklipů a Playmate videí veškeré scény zaobaluje do hávu budoárové estetiky centerfoldů a vycizelované umělosti artbrushových ilustrací. A jako sladkou tečku nakonec i garanci grandiózní podívané se sluší zmínit, že Vanilla Ice za svůj nezapomenutelný výkon získal Zlatou malinu.

Kino Světozor